Izraelský premiér Ariel Sharon prodělal masivní krvácení do mozku; zdá se, že jeho dlouhá politická kariéra skončila. Co to znamená pro izraleskou politiku a arabsko-izraelské vztahy?
V zásadě půjde o návrat k běžnému chodu věcí.
Od vzniku Izraele v roce 1948 dominovaly politickému životu dva pohledy na vztahy s araby představované levicovou Stranou práce a pravicovým Likudem.
Levice požadovala větší flexibilitu a přizpůsobivost arabům, Likud požadoval tvrdší postoj. Každý z jedenácti izraelských premiérů pocházel z jedné z těchto dvou stran, a nikoliv z množství dalších. Obě strany trpí dlouhodobým úpadkem popularity, ale společně zůstávají pilíři a králotvůrci izraelského volebního života.
Alespoň tak tomu bylo do doby před šesti týdny. 21. listopadu Sharon opustil Likud a vytvořil novou vlastní stranu Kadima (Vpřed). Podnikl tento radikální krok proto, že jeho postoje k palestincům se příliš vzdálily likudské nacionalistické politice, jak ukázalo jeho stažení palestinských sil a civilistů z Gazy v polovině minulého roku, takže už do ní nezapadal. Také se mu dostalo takové osobní popularity, že byl schopen založit vlastní stranu jen na své osobnosti.
Tento tah byl dokonale načasovaný a enormně úspěšný. Výzkumy veřejného mínění okamžitě ukázaly, že Kadima nahradila Stranu práce a Likud. Poslední průzkum, provedený v pondělí “Dialogem” a zveřejněný včera, ukazuje Kadimu vyhrávající s 42 křesly ze 120 v Knessetu, izraelském parlamentu. Strana práce následuje s 19 křesly a Likud zůstává vzadu s pouhými 14 křesly.
Ohromující úspěch Kadimy převrátil izraelskou politiku vzhůru nohama. Ostřílení staří politici byli také postaveni stranou, Sharon by možná mohl vytvořit vládu, aniž by se musel obtěžovat spojenectvím s jedním nebo s několika z nich.
Ještě více ohromující je Sharonova autorita v Kadimě; v dějinách Izraele se ještě neobjevil tak silný politik. (A v dospělých demokraciích se objevuje jen zřídka. Pim Fortuyn z Holandska je dalším příkladem.) Sharon rychle přivábil prominentní politiky Strany práce a Likudu, kteří s ním měli společného sotva víc než to, že ho byli ochotní následovat.
Šlo o odvážný, bravurní, akrobatický kousek bez záchranné sítě, který mohl vydržet jen tak dlouho, dokud by si Sharon udržel svůj magický nádech. Nebo své zdraví.
Byl jsem ke Kadimě skeptický od samého začátku, odmítnul jsem jí týden po jejím vzniku jako únikový podnik, který 1) se rozpadne stejně náhle, jako začal, 2) zanechá za sebou minimální odkaz. Pokud Sharonova kariéra nyní skončila, skončila i Kadima. Vytvořil jí, provozoval jí, rozhodoval o její politice, a nikdo jiný nyní nemůže ovládat její rozštěpené prvky. Bez Sharona se zakládající prvky Kadimy vrátí do svých domovů ve Straně práce, Likudu a jinde, a izraelská politika se vrátí k normálu.
Likud, který by se k březnovém hlasování propadl na bezútěšné třetí místo, toho Sharonovým odchodem může získat nejvíce. Členové Kadimy pocházeli převážně z jeho řad, a pod silným vedením Benjamina Netanyahua by si mohl vést dost dobře na to, aby zůstal u moci. Vyhlídky Likudu vypadají ještě světleji proto, že Strana práce si právě zvolila nového radikálního a nevyzkoušeného vůdce Amira Peretze.
Co více, náhlá otočka izraelské politiky doleva, ke které došlo po Sharonově osobním tahu, může být zastavena, a pravděpodobně zvrácena.
Pokud se podíváme na izraelské vztahy s palestinci, Sharon v minulých měsících udělal monumentální chyby. Obzvláště stažení všech izraelců z Gazy palestincům potvrdilo, že násilí funguje, a spustilo na Izrael palbu raket a vyhnalo politickou teplotu nahoru.
Jak se Izrael vrátí zpátky k normálnímu státu, kde žádný politik nebude požívat Sharonovy nadměrné popularity, vládní akce začnou být znovu více kontrolovány. Výsledkem bude realističtější politika vůči palestincům a možná i nějaký pohyb směrem k vyřešení palestinsko-izraelské války.
