"Pokud s tím začneme brzy a vydržíme, pak věřím tomu, že ještě letos můžeme učinit jistý pokrok." Když Barak Obama přišel v červnu 2009 s tímto prohlášením na adresu izraelsko-palestinské diplomacie, projevil dojemný, ba až naivní optimismus. Jeho odhodlání jde vskutku dobře dohromady s ustálenými vzorci odhodlání politiků "řešit" arabsko-izraelský konflikt. Jen za dvě funkční období presidenta G. W. Bushe přišla americká vláda se čtrnácti iniciativami. Že by tomu snad tentokrát mohlo být jinak? Přiblížíme se konci konfliktu, budeme-li důraznější a chytřejší?
Ne, žádné vyhlídky na úspěch takových snah nejsou. Pominu zvláštnosti Obamova přístupu, které jsou samy o sobě problematické, a uvedu svoji argumentaci ve třech bodech: že minulé izraelsko-palestinské rozhovory byly neúspěšné, že tento jejich neúspěch vyplynul z mylné představy Izraelců o možnosti vyhnout se válce, a že Washington by měl naléhat na Izraelce, aby ustoupili od rozhovorů a místo toho se vrátili k dřívější a úspěšnější politice vítězné války.
Hodnocení "mírového procesu"
Rozpaky vyvolává vzpomínka na povznesenou náladu a očekávání, které doprovázely podpis dohod z Oslo v září 1993, kdy si na trávníku před Bílým domem podali ruce izraelský premiér Jicchak Rabin a vůdce Palestinců Jásir Arafat. Toto "podání rukou", jak se to tehdy psalo velkými písmeny, sloužilo jako symbol brilantní diplomacie, díky které obě strany dosáhly toho, co si přály nejvíc: uznání a autonomii pro Palestince, uznání a bezpečnost pro Izraelce.
President Clinton se ceremonie zúčastnil a pochválil událost jako "významnou dějinnou příležitost". Státní tajemník Warren Christopher věc uzavřel výrokem, že "nemožné je nadosah". Jásir Arafat nazval podpis "historickou událostí, předznamenávající novou éru". Izraelský ministr zahraničí Šimon Perez se vyjádřil, že v tom lze vidět "obrysy míru na Blízkém východě".
V tisku se objevila podobná očekávání. Anthony Lewis, publicista listu New York Times, označil dohodu za "překvapující" a "promyšleně koncipovanou". Časopis Time vyhlásil Arafata a Rabina za "muže roku" pro rok 1993. K dovršení všeho Arafat, Rabin a Perez obdrželi v roce 1994 Nobelovu cenu za mír.
Jelikož dohody vedly spíše ke zhoršení podmínek pro Palestince i Izraelce, než k jejich očekávanému zlepšení, tato smělá očekávání se kvapem rozplynula.
Když ještě před smlouvami z Oslo žili Palestinci pod kontrolou Izraele, těžili z výhod vlády zákona a rostoucí ekonomiky, nezávisle na mezinárodní situaci. Těšili se z fungujícího školství a zdravotnictví, bez nutnosti překračovat pohraniční kontrolní stanoviště, a měli volný přístup na území Izraele. S postupným akceptováním Izraele terorismus ustupoval. Oslo pak přineslo Palestincům nikoli mír a prosperitu, ale tyranii, nefungující instituce, chudobu, korupci, kult smrti, velkovýrobu sebevražedných atentátníků a islámský radikalismus. Jásir Arafat slíbil vytvořit své nové panství jako Singapur Blízkého východu, ale skutečnost, které vládl, se stala noční můrou závislosti, nelidskosti a nenávisti, připomínající spíše Libérii či Kongo.
Pokud jde o Izraelce, stali se svědky toho, jak se spirála nenávisti Palestinců šplhá vzhůru a vyvolává nebývalé násilí. Izraelský ministr zahraničí uvádí, že v průběhu pěti let od smlouvy v Oslo zabili palestinští teroristé více Izraelců, než za patnáct předcházejících let. Jestliže podání rukou mezi Rabinem a Arafatem bylo symbolem počátečních nadějí smluv v Oslo, pak jejich chmurným koncem byly zkrvavené ruce palestinského mladíka, který zmasakroval izraelského záložníka v Ramallahu v říjnu roku 2000.
Oslo navíc významně uškodilo mezinárodnímu postavení Izraele opětným nastolením otázky samotné existence suverénního židovského státu a zrodem takových morálních zvráceností jako Světová konference proti rasismu v Durbanu. Z izraleské perspektivy těch sedm let diplomacie v Oslo, tedy 1993 - 2000, z větší části zrušilo pětačtyřicet let úspěchů na válečném poli.
Shoda mezi Palestinci a Izraelci je jen nepatrná, ale téměř unisono prohlašují, že smlouvy z Oslo neuspěly. To, čemu se říká "mírový proces", by se mělo nazývat spíše "válečným procesem".
Falešná naděje na zmírnění způsobu válčení
Proč se záležitosti odvíjejí tak špatně? Kde je skrytá vada této tolik slibné dohody? Z množství omylů tím základním je nepochopení Jicchaka Rabina, jak končí válka, což se projevilo v jeho průpovídce, že "mír se nedělá s přáteli, mír se dělá s nepřáteli". Izraelský premiér očekával, že válka skončí v důsledku dobré vůle, smířlivosti, zprostředkování, přizpůsobivosti, zdrženlivosti, velkorysosti a kompromisu, vše završeno podpisy na oficiálních dokumentech. V tomto duchu jeho vláda i vlády jeho tří nástupců (Šimon Peres, Benjamin Netanjahu, Ehud Barak) daly podnět k řadě ústupků v naději a očekávání, že Palestinci budou reagovat vstřícně.
Leč ti tak neučinili. Izraelské ústupky ve skutečnosti ještě víc roznítily jejich nepřátelství. Palestinci si totiž vyložili izraelské úsilí o "mírový proces" jako známku demoralizace a slabosti. "Bolestné ústupky" zmenšily obavy Palestinců z Izraele a tak způsobily, že židovský stát vypadal zranitelnější, což podnítilo irredentistické sny o jeho zničení. Každé gesto Izraele vycházející z dohod v Oslo rozjařilo, radikalizovalo a mobilizovalo palestinské společenství k válce. Tichá naděje z roku 1993 vyloučit Izrael nabývala na síle, až se v roce 2000 stala halasným požadavkem. Stupňovaly se jedovaté slovní výpady a násilné akce. Volby a hlasování posledních let ukázaly, že jen 20 procent Palestinců uznává existenci židovského státu.
Rabinův omyl byl prostý a hluboký: nelze "uzavírat mír s nepřítelem", jak si to představoval. Mír lze spíše uzavřít s bývalým nepřítelem. Mír téměř vždy vyžaduje porážku jedné ze stran konfliktu, která se tak vzdá svých cílů.
Války nekončívají dobrou vůlí, ale vítězstvím. Sun-c´, vojenský stratég staré Číny, o tom poznamenal: "Nechť je vašim velkým cílem (ve válce) vítězství.". Karl von Clausewitz, jeho pruský následovník z 19. století, o tom v roce 1832 napsal: "Válka je akt násilí s cílem přinutit nepřítele splnit naši vůli." Douglas Mac Arthur v roce 1951 poznamenal, že "ve válce neexistuje žádná náhražka za vítězství."
Technický pokrok tento názor nezměnil. Boj pokračuje nebo potenciálně může pokračovat tak dlouho, dokud obě strany doufají v dosažení svých cílů. Vítězství spočívá ve vnucení něčí vůle nepříteli a v tom, že je donucen vzdát se svých válečných ambicí. Války typicky končívají, když jedna ze stran konfliktu se vzdá naděje, když její vůle bojovat je zlomena.
Mohlo by se soudit, že porážka je obvykle důsledkem zničujících ztrát na válečném poli, jak tomu bylo v případě Osy v roce 1945. Za posledních šedesát let se to ovšem stalo zřídka. Ztráty na válečném poli nevedly k zoufalství či kapitulaci v případě Arabů v konfliktu s Izraelem v letech 1948 - 82, ani v případě Severní Koreje v roce 1953, Saddáma Husseina v roce 1991, či iráckých sunnitů v roce 2003. V dnešní době má větší váhu morálka a vůle. Francouzi odešli z Alžírska, Američané z Vietnamu a Sověti z Afghánistánu, ačkoli převyšovali své protivníky co do výzbroje i počtu vojáků. Studená válka tak tak že neskončila fatálně. Zlomit vůli nepřítele bojovat, to ještě neznamená zlomit nepřítele.
Od roku 1948 Arabové a Izraelci sledují trvalé a protichůdné cíle. Arabové bojují za likvidaci Izraele; Izraelci bojují za to, aby je jejich sousedé uznali. Během těch desetiletí se detaily lišily podle různých ideologií, strategií a vůdčích osobností, ale dvojí cíle tu jsou a zůstávají neslučitelné. Má-li konflikt dojít svého konce, jedna strana musí ztratit a druhá získat. Buď sionistický stát přestane existovat, nebo ho okolní státy budou akceptovat. Toto jsou jediné dva scénáře pro ukončení konfliktu. Cokoli jiného znamená nestabilitu a další válčení.
Arabové sledují své válečné cíle trpělivě, rozhodně a účelně; výjimky z tohoto vzorce (např. mírové smlouvy s Jordánskem a Egyptem) jsou funkčně nevýznamné, protože nekrotí nepřátelský postoj vůči existenci Izraele. Jako reakci na to Izrael drží impozantní rekord strategických vizí a taktické brilantnosti za období let 1948 - 1993. Ale v průběhu času, jak se Izrael vyvinul v prosperující stát, jeho obyvatelstvo stále hůře snáší ponižující, pomalý, nezáživný, trpký a nákladný úkol přesvědčit Araby, aby uznali politickou existenci Izraele. Dnes málokdo v Izraeli vnímá vítězství jako cíl; téměř žádný významný politik dnes nevolá po vítězství ve válce. Vzácnou výjimkou je Uzi Landau, nynější ministr národní infrastruktury, který tvrdí, že "vedete-li válku, chcete ji vyhrát".
Lopotné zisky
Namísto vítězství vyvinuli Izraelci důmyslné postupy, jak se vypořádat s konfliktem:
- Územní kompromis: Jicchak Rabin (a proces v Oslo).
- Rozvoj palestinské ekonomiky: Šimon Perez (a proces v Oslo).
- Jednostranná opatření (stavba zdi, stažení z území Gazy): Ariel Šaron, Ehud Olmert a strana Kadima.
- Pronájem pozemků pod izraelskými městy na Západním břehu na 99 let: Amir Perec a Strana práce.
- Výzva k Palestincům, aby přínosně rozvíjeli správu: Nathan Šaransky (a George W. Bush).
- Územní ústupky: izraelská levice.
- Odepření izraelského občanství neloajálním Palestincům: Avigdor Lieberman.
- Nabídnout Palestincům Jordánsko.
- Vyhoštění Palestinců z území pod kontrolou Izraele: Meir Kahane.
Jakkoli jsou tyto přístupy svým duchem protichůdné, všechny spíše jen směřují ke zmírnění způsobu vedení války, než aby vedly k vítězství. Žádný nevyslovuje potřebu zlomit vůli Palestinců bojovat. Stejně jako selhaly dohody z Oslo, dopadnou, jak očekávám, všechny izraelské návrhy, které se obtížím vítězství vyhýbají.
Stručně řečeno, od roku 1993 se Arabové snaží o vítězství, zatímco Izraelci o kompromis. V tomto duchu Izraelci otevřeně hlásají unavenost z války. Krátce předtím, než se Ehud Olmert stal premiérem, řekl jménem svých krajanů: "Jsme unaveni bojem, jsme unaveni naší odvahou, jsme unaveni vítězstvími, jsme unaveni porážením nepřátel." Poté, co se stal premiérem, prohlásil: "Míru se dosáhne ústupky. Všichni to víme." Takové poraženecké výroky přiměly Jorama Hazona z Shalem Center, aby charakterizoval Izraelce jako "vyčerpaný lid, zmatený a bez cíle".
Ovšem kdo nevyhrává, ten prohrává. Aby Izraelci přežili, musí se nakonec vrátit k politice před rokem 1993 a zajistit, aby Izrael byl silný, nepoddajný a trvalý. Toho lze dosáhnout odstrašováním - zdlouhavým úkolem přesvědčit Palestince a ostatní, že židovský stát přetrvá a sny o jeho likvidaci jsou určitě marné.
Nebude to ani snadné, ani rychlé. V důsledku chybných kroků v letech dohody v Oslo a poté (zvláště jednostranné stažení z Gazy roku 2005 a libanonská válka roku 2006), Palestinci vnímají Izrael jako hospodářsky a vojensky silný, ale morálně a politicky slabý. Řečeno kousavými slovy Hassana Nasrallaha, vůdce Hezbollahu, Izrael je "slabší než pavučina". Zvrátit takové pohrdání si nejspíš vyžádá desetiletí tvrdé dřiny. A nebude to ani nic pěkného: porážka ve válce má za následek, že poražený prožívá deprivaci, neúspěch a zoufalství.
V jednom má Izrael štěstí: musí odstrašovat jen Palestince, nikoli všechny Araby a muslimy. Maročané, Íránci, Malajci a jiní mají v Palestincích příklad a časem se jím budou řídit. Hlavní nepřítel Izraele, jehož vůli je nutno zlomit, je demograficky zhruba stejný jako on sám.
Tento proces je možné vidět jednoduchým prizmatem. Jakýkoli vývoj povzbuzující Palestince v domnění, že dokáží zničit Izrael, je negativní, zatímco takový, který je přiměje vzdát se tohoto cíle, je pozitivní.
Porážku Palestinců bude možné uznat až tehdy, když po delší dobu a konzistentně budou prokazovat, že akceptují Izrael. To neznamená milovat Sion, ale znamená to trvale ho uznávat - od základu přebudovat vzdělávací soustavu a odstranit z ní démonizaci Židů a Izraele, pravdivě vykládat židovskou spjatost s Jeruzalémem a přijmout normální obchodní, kulturní a lidské vztahy s Izraelci.
Palestinské demarše a úvodníky přijatelné jsou, násilnosti ale ne. Následný pokoj musí být konzistentní a trvalý. Symbolicky lze uzavřít, že Palestinci akceptují Izrael a válka je u konce tehdy, když život Židů v Hebronu (Západní břeh) nebude vyžadovat víc bezpečnostních opatření, než život Arabů v Nazaretu (Izrael).
Politika USA
Jako všichni mimo tento konflikt, Američané čelí tvrdému rozhodnutí: ztotožnit se s cílem Palestinců zlikvidovat Izrael, nebo se ztotožnit s cílem Izraele vybojovat si uznání ze strany svých sousedů.
Konstatování této volby znamená, že není na výběr - první volba je barbarská, druhá je civilizovaná. Žádný slušný člověk se nemůže ztotožnit s genocidním cílem Palestinců vyhladit souseda. Podle všech prezidentů, počínaje Harry S. Trumanem, a všech rozhodnutí kongresu musí americká vláda stát po boku Izraele v jeho úsilí získat uznání.
Je to zjevně nejen volba morální, ale vítězství Izraele by paradoxně bylo tou nejlepší věcí, která kdy Palestince potkala. Budou-li donuceni definitivně se vzdát svého irredentistického snu, uvolní si ruce ke koncentraci na vlastní politiku, ekonomiku, společnost a kulturu. Palestinci musí prožít rozhodnou porážku, aby se stali normálními lidmi - takovými, kteří přestanou oslavovat své děti v roli sebevražedných atentátníků a jejichž posedlost sionistickou odmítavostí zmizí. Jiné cesty není.
Z této analýzy vyplývá postoj americké vlády radikálně odlišný od toho nynějšího. Viděno negativně, dává Palestincům na vědomí, že prospěch jim poplyne jen tehdy, až prokáží uznání Izraele. Do té doby - žádná diplomacie, žádné rozhovory o konečném statutu, žádné uznání jako státu a zcela jistě žádná finanční pomoc nebo zbraně.
Viděno pozitivně, americká administrativa by měla spolu s Izraelem, arabskými státy a ostatními nutit Palestince k uznání existence Izraele tak, že je přesvědčí o jejich porážce. To znamená vnutit izraelské vládě představu, že se nejen musí bránit, ale musí i přijmout kroky, které by přesvědčily Palestince o beznadějnosti jejich věci. To vyžaduje nikoli jen občasné demonstrace síly (jako boje proti hnutí Hamas v Gaze v letech 2008 - 2009), ale vytrvalé a systematické úsilí o redukci válečnické mentality.
Vítězství Izraele také přímo pomáhá jeho americkému spojenci, neboť někteří jeho nepřátelé - Hamas, Hizballáh, Sýrie a Írán - jsou i nepřáteli Ameriky. Tvrdší taktika Izraele by Washingtonu pomohla i v drobnějších věcech. Washington by měl vyzvat Jeruzalém, aby upustil od výměn zajatců v případě teroristických skupin, aby zabránil přezbrojování Hizballáhu v jižním Libanonu a Fatahu či Hamasu v Gaze, a aby se jednostranně nestahoval ze Západního břehu (což by fakticky způsobilo, že toto území by přešlo do rukou teroristů Hamasu a to by bylo hrozbou vládě Hašemitů v Jordánsku).
Diplomacie s cílem ukončit arabsko-izraelský konflikt je předčasná, dokud se Palestinci nevzdají svého antisionismu. Až ten šťastný okamžik nastane, bude možno opět zahájit rozhovory a nově pojmout výsledky z Oslo - hranice, zdroje, výzbroj, svatostánky, práva obyvatel. Ale to je vzdáleno léta až desetiletí. Do té doby je třeba, aby spojenec byl vítězem.
