"Nic není západnější než nenávist vůči Západu" píše francouzský romanopisec a esejista Pascal Bruckner v knize Tyranie pokání (2006), zručně přeložené do angličtiny Stevenem Rendallem, kterou nedávno vydalo nakladatelství Princeton University Press pod názvem Tyranie viny: esej o západním masochismu. Bruckner dodává: "Veškeré novodobé myšlení lze zredukovat na paušální zlehčování Západu zdůrazňováním jeho pokrytectví, násilnictví a odpornost.".
Sice přehání, ale nijak zvlášť. Líčí, jak Evropané vidí sami sebe jako "choré muže této planety", jejichž nakažlivost je příčinou všech problémů světa mimo Západ (tento svět nazývá Jihem). Kde noha bílého muže stanula, v Asii, v Africe či Americe, všude byla následována smrtí, chaosem a ničením. Evropané mají pocit, že se narodili poznamenáni: "Bílý muž zaséval žal a ruiny, kamkoli vstoupil.". Jeho bledá pleť byla znamením jeho morální pokleslosti.
Na těchto provokativních tvrzeních se zakládá Brucknerova brilantní polemika; špatné svědomí Evropy ohledně hříchů imperialismu, fašismu a rasismu svírá kontinent natolik, že to dusí jeho kreativitu, ničí jeho sebedůvěru a zbavuje jej optimismu.
Bruckner sám připouští uvedená provinění Evropy, ba chválí ji pro sebekritičnost: "Není pochyb, že Evropa zrodila monstra, ale zároveň zrodila i teorie, které umožnily porozumět těmto monstrům a posléze je zničit.". Má za to, že kontinent nelze brát jen jako prokletí, neboť jeho největší darebnosti jsou vyvažovány jeho velkolepými úspěchy. Bruckner toto nazývá "důkazem velikosti".
Paradoxně je to právě připravenost Evropy uznat přehmaty, která nahrála té sebenenávisti, neboť společenství, která se takovou introspekcí nezatěžují, se takto nedrásají. Síla Evropy je tudíž i její slabostí. Ačkoli kontinent "více či méně zdolal svá monstra" jako otroctví, kolonialismus a fašismus, vyvolil si rýpat se v tom nejhorším ze svých kronik. Odtud tedy titul jeho knihy: Tyranie pokání. Minulost, s jejím násilím a agresemi, zamrzla v čase jako břemeno, o němž Evropané soudí, že jej nikdy nesetřesou.
Zemím Jihu je naopak souzeno prodlévat ve věčné nevinnosti. I když kolonialismus vyprchal do minulosti, Evropané sami sebe náležitě viní za neveselý stav kdysi kolonizovaných národů. Ta věčná nevinnost mimoevropských národů znamená jejich zdětinštění; Evropané si lichotí, že oni jediní jsou dospělí – což je samo o sobě rasismem. Rovněž to nabízí způsob, jak předcházet kritice.
Asi milión Španělů protestovalo proti bombovému terorismu den poté, co k útokům došlo, 12. března 2004 – obviňováním vlastního předsedy vlády (José Maria Aznar) z brutality. To vysvětluje, proč se Evropané ptají, "co mohou udělat pro Jih, místo aby se ptali, co Jih sám může udělat pro sebe". To také vysvětluje, proč po bombových útocích v Madridu roku 2004 Španělé pochodovali nikoli na protest proti islámským pachatelům, ale proti vlastnímu premiérovi. A co je horší: proč vidí španělské civilisty "roztržené od sebe mečem a ohněm" jako stranu provinilou.
Jak ukazují madridské bombové útoky i jiné násilné činy, Muslimové mají sklon k těm nejnepřátelštějším postojům vůči Západu; Palestinci se pak řadí k těm nejzavilejším z Muslimů. Že Palestinci jsou konfrontováni s Židy, kteří nejvíce utrpěli vražedností Západu, to z nich činí zvráceně ideální nástroj pro popření viny Západu. Co horšího: jak Evropané skládají zbraně, Židé pozvedají meč a nestydí se za to.
Evropa se očišťuje od viny vůči Židům vynášením Palestinců jako obětí, lhostejno, jakého násilí se tito dopouštějí, a Izraelce portrétuje jako novodobé nacisty, lhostejno, jak naléhavá je jejich potřeba sebeobrany. Tak palestinská otázka "v tichosti poskytuje novou legitimitu nenávisti vůči Židům". Evropané soustřeďují pozornost na Izrael v takové míře, že člověk má dojem, jako by osud planety zcela závisel "na nepatrném proužku země mezi městy Tel Aviv, Ramalla a Gaza".
A Amerika? Jako se "Evropa pokouší ulehčit si pocit viny za holocaust obviňováním Izraele, stejně se pokouší setřást hříchy kolonialismu na Spojené státy". Vyobcováním svého amerického dítka Evropa zajišťuje svou očistu. Pokud jde o Brucknera, rozhodně to odmítá a staví na odiv sebedůvěru a hrdost Ameriky. "Zatímco Amerika se prosazuje, Evropa se zpochybňuje." Poznamenává také, že v časech nouze se potřební neustále obracejí k Americe, nikoli k Evropské unii. Podle něho jsou USA "posledním velkým národem Západu". Doufá, že Evropa bude s Amerikou zase spolupracovat, neboť pokud spolupracují, "dosahují skvělých výsledků". Ale jeho vlastní argumenty poukazují na nepravděpodobnost takových vyhlídek.
