Immanuel Kant versus Izrael

Jako člověk, který si opravdu váží všeho, čeho západní civilisace dosáhla, vzdor svým chybám, se nestačím divit té averzi celé řady obyvatel Západu vůči vlastnímu způsobu života. Pokud demokracie, svobodný trh a vláda zákona daly společně vzniknout nebývalé stabilitě, blahobytu a dobrým mravům, jak to, že je tak mnoho těch, kteří toho všeho užívají, ale nechtějí to vidět? Proč například Spojené státy, které udělaly tolik pro lidstvo, jsou předmětem takové nenávisti? A nevelký Izrael, symbol neustálé obnovy neustále pronásledovaného národa - proč ten vyvolává tak vášnivou nenávist, že národy, jinak spořádané, si vzaly za cíl tento stát vymazat z mapy? Joram Hazony v jeruzalémském Shalem Center nabízí vysvětlení tohoto rozporu v závažné eseji s názvem "Izrael očima Evropanů". Začíná poznámkou o "posunu paradigmat", který rozvíjí Thomas Kuhn ve své knize "Struktura vědeckých revolucí" z roku 1962. Toto vlivné pojetí hlásá, že vědci vnímají předmět svého zájmu v jakémsi specifickém rámci, tzv. paradigmatu. Paradigmata jsou rámce, na které se připíná chápání reality. Pokud nějaká fakta neladí s daným paradigmatem, jsou přehlížena nebo potlačena. Na historickém přehledu Kuhn ukazuje, jak v řadě vědeckých revolucí docházelo k onomu posunu paradigmat, řekněme ve fyzice od Aristotela k Newtonovi, od něho pak k Einsteinovi. Paradigmata skýtají rámec také politice a Hazony tuto teorii aplikuje na jisté zpochybňování Izraele na Západě. Tvrdí, že pozice Izraele zde upadala po desetiletí "nikoli s ohledem na ta či ona fakta, ale proto, že paradigma, jímž vzdělaní obyvatelé Západu nahlížejí na Izrael, se posouvá jinam". Reagovat na toto tupení Izraele předkládáním usměrňujících faktů - o vojenské morálce Izraele či jeho pokrocích v medicíně - "nemá na převládající trajektorii pozice Izraele u vzdělanců na Západě žádný reálný dopad ". Namísto toho je nutné toto dnešní paradigma nazvat pravým jménem a rozhodně se mu postavit. Podle stále méně působícího paradigmatu byly národní státy legitimními a přínosnými nástroji na ochranu národů a jejich rozvoje. Vestfálský mír z roku 1648 byl klíčovým okamžikem uznání suverenity národů. John Stuart Mill a Woodrow Wilson obohatili ideu národního státu globálními důsledky. Hazony má za to, že toto paradigma "se nám pěkně sesypalo". Národní stát už neoslovuje; četní intelektuálové a politici Evropy jej vnímají jako "zdroj nevypočitatelného zla" a tento názor se rychle šíří. Nové paradigma je založeno na pojednání "O věčném míru" (Immanuel Kant, 1795), které obhajuje zrušení národních států a ustavení nadnárodní vlády. Instituce jako Spojené národy či Evropská unie mají sloužit jako ideály a modely. Židé a holocaust hrají v tomto posunu od státu národního k mnohonárodnímu podivně ústřední roli. Tisícileté pronásledování Židů vyvrcholilo nacistickou genocidou a poskytlo Izraeli zvláštní důvody i legitimitu pro staré paradigma. Z pohledu nového paradigmatu ovšem holocaust představuje exces jednoho národa, tedy německého, který zešílel. Podle starého paradigmatu národního státu bylo poučením z Osvětimi "už nikdy více", a to v tom smyslu, že k ochraně Židů je třeba silného Izraele. Z nového paradigmatu vyplývá velice odlišné "už nikdy více", totiž že žádná vláda už nemá disponovat prostředky k opakování nacistických ukrutností. V tomto smyslu Izrael není odpovědí na Osvětim, Evropská unie ano. Že staré "už nikdy více" inspiruje Izraelce, aby vedli obrannou politiku podle Západu krajně vyzývavou, vyvolává obzvláštní zděšení z jejich akcí u stoupenců nového paradigmatu. Je vůbec třeba poukazovat na mylnost snahy připisovat nacistické ukrutnosti národnímu státu? Nacisté přece chtěli národní státy zrušit. I oni snili, ne méně než Kant, o univerzálním státu. Hlasatelé nového paradigmatu překrucují dějiny. Vůči novému paradigmatu nejsou imunní ani samotní Izraelci, jak naznačuje případ Avrama Burga. Tento někdejší mluvčí izraelského parlamentu a kandidát na funkci premiéra vyměnil staré paradigma za nové a napsal knihu o dědictví holocaustu, v níž srovnává Izrael s nacistickým Německem. Po Izraelcích teď chce, aby se zřekli Izraele jako obránce židovského národa. Jak ukazuje Burgův smutný příklad, vůči nemoci nového paradigmatu není nikdo imunní. Hazonyho esej nenabízí politické odpovědi, ale obdržel jsem od něj dopis s náčrtem tří oblastí: formování povědomí o existenci nového paradigmatu, nalézání zpochybňujících anomálií a vzkříšení starého paradigmatu v aktualizovaném znění. Jeho náhledy jsou fundované a jeho rada příhodná. Pod čarou ještě doplňuji: Všimněme si, že nové paradigma se ujalo výhradně v zemích Západu. Sýrie a Írán, abych uvedl jen prominentní příklady, jsou z toho venku: docela v pohodě sledují své národní zájmy způsobem nanejvýš válečnickým, přičemž levice ani nemrkne.